Největší záhady světa - Lidoopy z Oregonu.

Dne 30. června 1963 se v oregonském Portland Journal objevil titulek: ,,Záhadná bytost opět na scéně! '' Je to další zpráva v dlouhé sérii bizarních případů, kde důvěryhodní svědkové vyprávějí o neuvěřitelných chlupatých obrech.
V tomto konkrétním případě uvádí novinář Martin Clark jako účastníky jednoho muže a dvě ženy z Portlandu. Muž byl ženatý a jedna žena vdaná (ale nebyli to manželé) a oba požádali Clarka, aby z tohoto důvodu nezveřejňoval jejich jména. Celá událost se odehrála na opuštěném úseku dálnice mezi Satus Pass a Toppenish. Bylo velice časné nedělní ráno 28. června 1963, asi tak půl druhé. Muž řídil auto, ve kterém seděly jeho dvě společnice. Když předjížděl jiné vozidlo, osvítily jeho reflektory několik metrů nalevo od silnice obrovské stvoření.
,,Nejdřív jsem si myslel, '' řekl muž reportérovi, ,,že je to jen vybělený kmen stromu, ale pak jsem si uvědomil, že v té oblasti žádné stromy nejsou. A najednou jsem viděl, že se to hýbe. ''
Všichni tři se shodli, že to vypadalo jako velikánský člověk, skoro tři metry vysoký, porostlý dlouhými chlupy, které ve světle reflektorů vypadaly světle šedé. Stvoření prý vylezlo z příkopu u silnice, a když na ně padla světla automobilu, vydalo se krátkými poskoky pryč.
Výše zmíněnou zprávu brzy následovaly další, včetně té od manželů Hennrichových ze 66. avenue v Portlandu. Ve středu 24. července 1963 kolem půl páté odpoledne chytali manželé Hennrichovi ryby. Proud pomalu unášel lodičku po řece Lewis. Paní Hennrichová o tom říká: ,,Když jsme se blížili k Ridgefieldskému železničnímu mostu (stát Washington), uviděla jsem to zvíře asi tři nebo čtyři metry od břehu. V tu chvíli bylo od nás vzdálené asi tři sta metrů. Napřed jsem si myslela, že je to kmen velikého stromu-ale pak se to začalo hýbat. Myslela jsem, že blázním, když se to začalo pohybovat-poskakovalo to pryč do křoví! ''
Hennrichovi shodně popisovali ono stvoření, které na svém rybářském výletě viděli, jako gigantického skoro-člověka nebo lidoopa porostlého hnědými nebo béžovými chlupy. Na hlavě tomu dlouhé chlupy visely dolů a vypadaly trochu jako kapuce-,,jako takové ty kápě, co nosili v Ku-klux-klanu, '' popisoval to pan Hennrich. ,,To zvíře bylo větší než kterýkoli člověk, kterého jsem kdy viděl. ''
Již téměř celé století vyprávějí důvěryhodní svědkové o svých setkáních s těmito chlupatými obry v opuštěných divokých horách mezi Britskou Kolumbií a americkým Severozápadem. Indiáni je znají pod jménem ,,sasquatch ''- v dnešní době, poté, co i bílí lidé viděli jejich obrovské stopy, vyfotografovali je a udělali jejich sádrové otisky, se o nich většinou mluví jako o ,,Velké Noze. '' Když se tyto bytosti setkají s člověkem, většinou se hledí rychle vytratit, ale když to neudělají, nemusí setkání skončit vždy šťastně. V roce 1924 pracovalo šest horníků v malém, ale výnosném dole na východním svahu hory svaté Heleny. Jak se psalo v Longview Daily News, napadla horníky jednoho dne skupina vyjících obrovských chlupatých zvířat, která vypadala skoro jako lidé. Házela na vyděšené horníky klacky a kmeny. Jeden z horníků řekl šerifovi z oblasti Cowlitz, že na jedno to zvíře vypálil pět ran z revolveru, ale nepodařilo se mu ho zabít. Horníci si stěžovali, že ony chlupaté bestie vyly celou noc okolo jejich srubu a zasypávaly ho tak velkými kameny, až skoro porazily dveře. Za úsvitu horníci z poškozené boudy utekli. Cestou však narazili na jednu z těch obřích chlupatých potvor. Byla prý vysoká přinejmenším dvě stě dvacet centimetrů, vypadala jako opice a byla pokryta dlouhými černými nebo černohnědými chlupy. Jeden z horníků po ní střelil a ona se svalila přes okraj rokle, které se od té doby říká Opičí kaňon.
Vyprávění vyděšených horníků mělo za následek výpravu šerifa a jeho pomocníků na místo obléhání. Našli poškozený srub a stopy obrovských nohou obtisknuté kolem dokola v měkké lesní půdě. Horníci se na to místo již nikdy nevrátili.
V srpnu 1963 pověřil Oregon Journal reportérku Marge Davenportovou prozkoumáváním oblasti kolem hory svaté Heleny, odkud stále přicházely zprávy o setkání s velikými zvířaty, podobnými opicím. Jedna z prvních věcí, které reportérka objevila, byla novinová zpráva o šesti hornících, o níž jsme právě referovali. A co ty gigantické stopy? Lesní správa od Jezera duchů poskytla novinářce kvalitní fotografie dvou obrovských otisků chodidel, které lesníci nalezli 30. října 1930 ve vyschlé rokli tři kilometry od Jezera duchů. Otisky chodidel vypadaly velice podobně jako bosé lidské nohy. Všech pět prstů bylo jasně otisknuto v blátě. Chodidlo bylo čtyřicet centimetrů dlouhé a patnáct centimetrů široké a podle odhadu patřilo bytosti, která musela vážit nejméně dvě stě kilogramů.
Paní Davenportová a její přátelé navštívili i tak zvaný Opičí kaňon, o kterém jsme se zmínili výše. Když se prodírali úzkou strží, hustě zarostlou křovím, objevila dcerka paní Davenportové stopu, která se zachovala ve ztvrdlé pemze. Stopa připomínala otisk dětského chodidla-byl na ní jasně zřetelný otisk pěti chápavých prstů. Jiná z dcer paní Davenportové, který na univerzitě ve Washingtonu studovala jako hlavní obor lesnictví a vyznala se tedy ve zvířecích stopách, stopu prostudovala a ujistila přítomné, že to rozhodně není stopa medvěda.
Podivné, stopa, která vypadala jako dětská, se našla v místě, kde by ostrá pemza dozajista nepěkně rozedřela i chodilo dospělého člověka. Muselo ji tam zanechat nějaké stvoření, jehož nohy byly na tento terén zvyklé a dostatečně ztvrdlé-ale jaké stvoření to bylo?
Kousek po kousku hromadí důvěryhodní svědkové a fotografické aparáty důkazy, které snad jednoho dne přispějí k rozluštění záhady Velké Nohy.
Jednou z oblíbených oblastí těchto živočichů je dolní část toku řeky Lewis, kde jednoho z nich viděli 24. června 1963 manželé Hennrichovi.
O jejich neobyčejném setkání ještě nikdo nevěděl, když Charlie Erion, dřevorubec a majitel ranče žijící v blízkosti řeky Lewis, vzal v neděli 28. června 1963 své dva syny na procházku podél řeky.
První si stop všiml jedenáctiletý Jimmy a s křikem na ně upozornil otce. Pan Erion se na stopy podíval, chytil oba chlapce za ruku a utíkali domů. Potom pan Erion zavolal přítele Arlanda Brawnera, obchodníka z Portlandu, který tu byl nedaleko na návštěvě. Brawner přinesl fotoaparát a pořídil několik zdařilých snímků těch obrovitých stop. Obtisknutá chodidla byla dlouhá čtyřicet pět centimetrů a široká dvacet. Bytost, která tam stopy zanechala, měla krok dlouhý 120 až 180 centimetrů, a aby je mohla obtisknout do hlíny tak hluboko, musela vážit přinejmenším tři sta padesát kilogramů. Stopy byly jasně otisknuté v písku a v bahně na břehu řeky-zřejmě jejich majitel hledal něco k snědku v pobřežních mělčinách.
Indiánům, kteří v těchto oblastech původně žili, rozhodně nechyběla odvaha, ale i oni se obávali těchto gigantů, které nazývali sasquatch. Během let se i bílí muži přesvědčili, že v těchto rozlehlých divokých oblastech opravdu žije jakási obrovitá chlupatá bytost-tvor, který je zdrojem bázně a respektu u těch, kteří ho viděli-a posměchu u těch, kteří ho neviděli a popírají jeho existenci.
Jednoho dne si možná věda udělá přestávku ve výzkumu vesmíru a pustí se místo toho do výzkumu záhady, kterou má přímo za humny.

• Autor: Frank Edwards
• Název knihy: Frank Edwards Záhadný svět – Největší záhady světa.
• Rok vydání: 1994
• Číslo vydání: první
• Nakladatelství: Dialog
• Počet stran: 200
• Redakce: Oldřich Škrbel a Roman Karpaš.

zpět na hlavní přehled záhad světa

kartářka Sandra